Rallye Sudety – bahno, kam se podíváš

Milan Hanyk si po „Mílích“ střihnul další ultra jízdu, ve které upevňoval svoje pořadí v ČP XCM. V tomto článku můžete projít cestu do hlubin ultramaratoncovy duše.

Rád jezdím na kole, když je sucho a hezky. Poslední roky to docela vychází. No a sobotní Rallye Sudety 2019 byly jedním z mála závodů, kde počasí úplně nevyšlo. Docela dost lidí kvůli dešti nenastoupilo na start. Pár desítek lidí závod v jeho průběhu zabalilo. Loni jsem na tomto závodě zajel životní výsledek, letos jsem už po prvním kopci věděl, že to není můj den. Každopádně závod je v českém poháru maratonů a bylo potřeba dojet. Nejelo mi to, ale po třetí hodině závodu jsem přestal ztrácet a padlo rozhodnutí…

Pátek večer před závodem, přicházíme se zaregistrovat a padají fórky, jestli do toho jako jdu. Dozvídám se, že je jen 16 míst, nechci brát místo někomu, kdo je rozhodnutý, když já se chci rozhodnout až v průběhu závodu … každopádně si nechávám přelepit nálepkou „Ultra“ původních 113 km.

Sudety jsou považovány za jeden z nejtěžších mtb maratonů u nás, za mokra se o tomto pořadí nediskutuje. Letos slaví 25 let konání a pořadatelé vymysleli variantu, kdy závodníci za sebou objedou všechny varianty tratě 113, 60 i 33 km – prostě „Ultra“.

V posledních dvou hodinách klasických Sudet předjíždím pár lidí. Jako motivace do dalších odhadem šesti hodin v nekonečných sračkách bláta a písku to funguje dobře. Cílem klasických Sudet projíždím o hodinu pomaleji než loni, ale přesto na uspokojivém místě. Pozor za tou cílovou čárou, já pokračuju. Střední Sudety vynechávají nejznámější sjezdy. Mně vynechává zadní brzda, občas pomůže jen napumpování… Řazení je náladové od první kaluže.

Přestává pršet. Motivace druhá, před Ostaší začínám předjíždět lidi, co jedou dlouhou. Přední brzda kvičí – začínám likvidovat destičky. Opět projíždím cílem, už mě to fakt neba, ale zbývají odhadem dvě hodiny. Na Bišíku beru do rukou nové destičky, ale vzhledem k tomu, že nemůžu ani povolit osu kola, tak to vzdávám, ruce neslouží…

Snažím se udržet rychlost, chci dojet za světla. To se +/- daří. Blátivé inferno trvalo necelých 12 hodin.

Nic horšího jsem asi nejel. Další dvě noci moc nespím, vrací se mi brnění rukou z „Mílí“. A co se „Mílí“ týká, tak si nechci představovat jet je za mokra.

Výsledkově tedy:

1. místo v týmech (o osm sekund);

17. místo na trati 113 km;

1. místo na Ultra Sudetech.

A bonus na závěr: Jak sluší bahenní maska dalším závoďákům našeho teamu?

Po startu ještě pohodička (někteří dokonce jedou krátký – krátký)…

Ale postupem času se nám kola i závodníci začínají obalovat bahnem.

Celkové výsledky tu.

Atmosféru můžete nasát na tomto videu.

Fotky zde a zde.

Za fotogalerii věnovanou speciálně Milanovi děkujeme fotokocian.cz.

Mohlo by Vás zajímat